Duševní onemocnění nejsou zdaleka ojedinělou diagnózou. Mnoho lidí pociťuje skleslost, úbytek energie, zvraty nálad, nečekaný smutek bez příčiny. Nic je nebaví, nic je nezajímá, pohrouží se do sebe a okolní svět pro ně neexistuje. Tomuto stavu se říká deprese.
Řeknete si, kdo občas nemá tyto stavy. Každý z nás zná den, kdy se nic nedaří, vše se nám zdá špatné, naše nálada je černá a nic nás nebaví. Ano, jednou za čas na to má každý z nás nárok a nepokládá se tento stav jako patologický. Pokud ale budeme v tomto stavu ob den nebo nějakou delší dobu, je na místě s tím něco dělat. Čím déle necháme tento stav bez léčby, tím hůř se ho budeme zbavovat.
Mnoho lidí si řekne, že nepotřebuje léčbu, že si pomůžou sami. Mnozí vůbec neuznají, že pomoc potřebují. Většinou až okolí si všimne podivného chování, které dřív nebylo. Je velmi obtížné tyto lidi přesvědčit o tom, že vyhledaní psychologa nebo psychiatra je vhodné. Stydí se za to, že by se měli léčit na duševní nemoc a zabředávají do problému stále hlouběji. Jen malá část takto postižených pochopí, že tato cesta léčby je nutná. Je však nutno říci, že právě tahle skupina má skoro vyhráno.
Deprese je totiž nemoc se vším všudy a dokáže člověka spolknout za živa. Statistiky dokazují, že až 15% nemocných řeší tuto nemoc sebevraždou. Pokud ale dotyčný vyhledá včas léčbu, antidepresiva mu pomohou překonat to nejhorší. Formou psychoterapie ústavní či ambulantní pak zvládne i to ostatní. Většina léčených lidí pak prochází dalším životem jako zdraví lidé.
Často si klademe otázku, proč tato nemoc vzniká? Nejčastěji postihuje lidi, kteří mají k této chorobě určité vrozené disposice zděděné po předcích. Často pak stačí nějaká smutná událost v jejich životě, která dokáže depresi odstartovat. Přispívá rychlý chod života, kdy se navzájem nedokážeme vyslechnout, najít si na sebe čas. Pocit samoty a nepochopení pak také přispívají ke vzniku této choroby.